|
Článek o naší účasti na světové výstavě v
Amsterdamu 2002 si můžete přečíst ZDE.
Evropská výstava v Paříži měla
být původně pro členy chovatelské stanice Modrý květ jakousi "rozcvičkou"
na světovou výstavu v Amsterdamu. Jistě ale víte, že pro požár výstaviště
byl termín evropské výstavy posunut z dubna na listopad a tím se
obvyklé pořadí dvou nejprestižnějších výstav v kalendáři FCI
prohodilo. A nám nezbylo nic jiného, než radikálně přehodnotit plány.
Skutečnost je taková, že až náš zcela nečekaný úspěch v Amsterdamu a jasné
stanovisko Haničky Pospíšilové k manželovi Jirkovi: "Cože, ty
bys nejel do Paříže?
Ale to jim přece nemůžeš udělat...", rozhodly o účasti celé soutěžní
čtveřice i v Paříži. Za původních podmínek tu měla soutěžit
jen trojice Brychtová, Fritsch, Šimečková, zatímco pan Pospíšil plánoval
své i Ellinčino lenošení doma na gauči, případně ve společnosti
štěňátek. Ale znáte to: Odříkaného chleba největší krajíc. Po
společných letních oslavách světového úspěchu jsme začali
neprodleně řešit zásadní problém: Co si jen pro Pána vezmeme do Paříže
na sebe? Stejné oblečení, jaké jsme měli v Amsterdamu, jsme ihned zamítli.
Je sice atraktivní, ale současně už okoukané z fotografií a také
bude listopad, jehož teplota nemusí být pro krátké šatičky na ramínkách
právě přívětivá. K tomu budou fenečky v listopadu vybledlé (jak
jen to mají jiná plemena jednoduché!), takže by se na pozadí bílých
kalhot Jirky a Petra ztrácely. A v neposlední řadě i vy samozřejmě
víte, že je "Paříž - město módy" a možná sledujete satelitní kanály s
celodenním vysíláním na toto téma. Právě u módního TV programu
jsem jedno
odpoledne zasedla, v dámské trojici s manažerkou našeho týmu Jitkou a s Markétou. Následovala
téměř hodinová, ryze tvůrčí diskuse na téma barev, střihů, délky
sukní, oblečení mužů a vhodnosti do daného prostředí. Občasné výkřiky,
že předváděný model je pěkný, ale jeho pořízení vyžaduje doplňkovou půjčku
se mísily se zklamáním, že: tohle určitě neseženeme, tamto je moc
rozevláté, tohle moc odvážné, ono příliš upnuté a do tohohle se
vejdou jen vyhublé modelky. Rozešly jsme se bez jasného výsledku. Byl
začátek září.
Začátkem října se v Praze
konal každoroční erotický veletrh. Neděste se, neodbočím od tématu.
Jitka totiž zjistila, že na téhle akci jedna z firem prodává i nádherné
a nepříliš drahé společenské šaty a nahnala mě s Gessi, abychom
okamžitě přišly vyzkoušet některé vybrané modely. Jel se mnou i můj manžel a
může vám potvrdit, že takovou legraci jsme už dlouho nezažili. Okolní
stánkaři zanechali své zboží osudu, vzali si židličky a v půlkruhu
se jali sledovat naše snažení. Jitka mi podávala modely a já zkoušela
a zkoušela. Geska si mohla hlavinku ukroutit. V životě jsem na sobě
neměla tolik a "takových" šatů, jako tady. Pominu-li drobné
perličky, jakou bylo náhodné setkání s další vyhlášenou pejskařkou,
která sledovala program a nakonec skončila u nás, protože jí upoutala
pózující Gessinka i šaty, pak se náš zkušební večer skoro podařil. Výsledkem
bylo zjištění, že krásně vyšívané, lahvově zelené šaty jsou přesně
to, co potřebujeme, leč v prodeji je jediný exemplář a na druhý stejný
neexistuje žádná naděje. Ale šaty měli vážně moc hezké. Až
do půlky října mě Jitka uháněla (vytrvale a oprávněně), abychom spolu zašly k několika osvědčených
firmám a okoukly jejich nabídku. Měla pravdu. Výběr byl úžasný,
barvy nádherné, jen šaty, které bychom potřebovaly dvoje stejné, samozřejmě
neměli v páru. Nakonec jsem si domů odnášela překrásný modrý
plesový model z elastického sametu s tím, že se pokusím sehnat stejnou látku
a druhé šaty necháme pro Markétu ušít. Až potud byl náš plán geniální.
Háček byl jen tom, že po celé Praze nebylo možné danou látku
sehnat (vyprodali jí tak před půl rokem) a výrobci nám
jen tak tři metry na jedny šaty nepošlou. Dva týdny před Paříží jsme se slzami
na krajíčku opustily myšlenku na modrou sametovou krásu a pokorně se vrátily
k firmám, kde jsme sháněcí kolečko začínaly. Tentokrát jsme šly
pro šaty ve třech (já, Jitka i Markéta), abychom případně mohly vybrané
vyzkoušet a rovnou koupit. Značně jsme slevily ze svých představ, téměř
oplakaly další skvělé šaty v jednom exempláři a nakonec jsme skončily
u dvou dlouhých, tmavě zlatých společenských modelů. Nesla jsem sebou i
výstavní boty, Markéta přivedla pro přirovnání
Francescu a Jitka nás pak hodnotila a proháněla po prodejní hale, aby zjistila,
jak budeme v Paříži při předvádění vypadat, jestli nám nikde nic
nečouhá, nepadá nebo nepřekáží. Kdo nás viděl, nepotřeboval ten
den jiný zábavný program. Kam se hrabe Tyjátr! Konečně jsme však měly dvoje stejné
a danému účelu maximálně odpovídající šaty. Zbývalo jen koupit Petrovi s Jirkou
světlé košile,
(motýlky a černé vestičky se mi podařilo sehnat už v září), nám
k šatům vhodné punčocháče, zlatý lak na nehty, glitrový lak na vlasy a třpytky
na ruce. Dvoje zlaté náušnice jsem měla ve svých zásobách, takže hurá, hotovo.
Ale
nemyslete si, že tím naše příprava skončila. Odpovědnost byla příliš
veliká, pokus o útok na stupně vítězů příliš lákavý a motivace,
neudělat naší kynologii ostudu, dostatečně silná. V úterý, pět dní
před výstavou,
se nám na 45 minut podařilo domluvit "secvičnou na ostro" v
jednom z pražských společenských sálů. Kompletně oblečené, obuté a s oběma
nahatými holčičkami
jsme s Markétou zkoušely pohyb, postoje, klekání, změny směrů, držení vodítek
i těla. Jitka nás kontrolovala, radila, odhalila každou chybičku
a hned hledala způsob, jak jí napravit. Výrazně jsme si osvěžily paměť
a domů jsme jely s tím, že máme slušně zopakováno. Pak už jen
balení, příprava pejsků i nás, před odjezdem návštěva kadeřníka
(shodnou barvu jsme si pořídily před 14 dny) a
v neděli ráno odjezd dodávkou Jirky Pospíšila směrem
k Paříži. Kromě častého deště neměla cesta větších chyb a
francouzská metropole nás přivítala něco po 18. hodině.
Jakmile se nám podařilo v pokojích zprovoznit topení a dát si teplou
polévku, mohli jsme se začít na den "D" i těšit. Už během
jízdy jsme si navzájem sdělovali, kdo všechno nám drží palce, kdo nám
poslal mejlíky a SMS plné povzbuzení, kdo nám volal, že na nás myslí.
Usínali jsme s přáním, aby se den s datem 11. 11. 2002 co
nejlépe vydařil. Už v průběhu výstavního dne jsme pomalu připravovali
naše podvečerní vystoupení. Ve chvíli, kdy rozhodčí u číňánků vyhlásil
pauzu (posuzoval oproti časovému rozpisu rychleji), vzali jsme holčičky a
využili nedaleký volný kruh k poslední "secvičné".
Jirka s Petrem si museli například zvyknout, že vodítka budeme rolovat
do dlaně, protože nám s Markétou nedrží za krkem na lesklé látce
šatů,
doladili jsme pohyb i obraty. Vystřídali jsme se a jeden šel vždycky okouknout
ostatní, jestli je vše v pořádku. Vůbec jsme nestačili nevnímat diváky kolem kruhu, kteří
mohli záhy dojít k názoru, že ti čtyři jsou asi střelení. Díval se na nás i
italský rozhodčí Francesco Cocetti, který moje pejsky posuzoval v
Lausanne. Copak si asi tak myslel? Nakonec jsem zůstala v kruhu jen s Markétou
a ještě jsme si opakovaly vybrané "damské grify", které nám
vymyslela Jitka. Z kruhu nás velmi slušně vykázal pán, který, jak se
ukázalo, byl zdejším rozhodčím, a po svém obědě přišel pokračovat v
posuzování čivav. Měli jsme dotrénováno. Teď musíme jen bezchybně předvést,
co umíme.
Stejně jako o den dříve Lenka Fritschová,
jsem byla omrknout finálový kruh (velikost střední, koberec zelený a málo světla).
Zjistila jsem, že to máme od výstavního kruhu
číňánků docela daleko a budeme potřebovat dost času na přesun. Posuzování číňánků mělo skončit jen půlhodiny před začátkem
finálových soutěží, což nebyla nijak velká časová rezerva. S Markétou
jsme se tedy dopředu nalíčily a předběžně učesaly, sbalily jsme své
věci tak, aby byly lépe stěhovatelné a pelášily jsme do finálové
haly, abychom byly včas oblečené. Musím
ještě předeslat, že kromě Hanuše neměl zbytek kolektivu tušení,
jaké šaty s Markétou máme. Čekalo je tedy překvapení. Jak můj muž poznamenal: "Když vás ve finálové hale
kluci přehlédnou, tak
to nebude ono, ale když vás uvidí okamžitě, je to v pořádku."
S touto vidinou jsme se na toaletě převlékly, obuly, dočesaly,
dolakovaly, dootřpytily a vyrazily za ostatními. Už pohledy procházejících
dam a slečen dávaly tušit, že vypadáme "nevšedně". Někteří
pánové občas
zapomněli zavřít ústa, vystavovatelé s klecemi nám sami uhýbali a my jsme se začaly bavit. Jirka s Petrem
zůstali koukat a vzápětí už nešetřili obdivem. Jen Lenka se na nás
dívala a mlčela.
Nakonec jsem nevydržela: "Lenko, tak jak to vypadá? Řekni už něco!",
vyzvala jsem jí téměř zoufale. "No ..., je to hodně dobrý ...", vypravila ze
sebe pomalu. Zdálo se mi, že jí náš vzhled krapítko vzal dech? Pomalu
se chystaly na své účinkování páry z dnešní II. a IX. soutěžní
skupiny FCI, my jsme "doladili detaily" (klukům utáhnout motýlky,
vykartáčovat kalhoty a naleštit boty) a začali chystat psí holčičky.
Můj manžel fungoval jako mobilní spojka mezi děním ve finálovém kruhu a
mezi stavem našich
příprav. Jeho informace nebyly moc radostné. V kruhu vládl lehký
chaos a neklid. Až do poslední chvíle jsme netušili, kolik se sejde
chovatelských skupin, neboť v katalogu nebyl jejich seznam uveden a
chovatelé je mohli hlásit i na výstavě až do 14. hodin. Jakmile páry
odešly
z přípravného kruhu, začal se nevelký prostor plnit převážně
ohromnými plemeny II. skupiny FCI. Vzali jsme naše fenečky na ruce a
odnesli je vyfotit na zdejší "bednu". Pak jsme se postavili
stranou, aby nás náhodou některý z psích obrů nezašlápl. Už tu
byla hlava na hlavě. Rozhlíželi jsme se, za koho a hlavně před koho se zařadíme,
aby nás jiná skupina nebrzdila a naopak, aby nám zezadu nedýchala na záda a holčičky
nerušila. Z ničeho nic se k nám přihnal drobný francouzský pořadatel a začal
gestikulovat cosi, z čeho nám pozvolna vyplynulo, že chce, abychom byli jen tři,
že to tak uvádí francouzský výstavní řád. Já anglicky a Petr německy
jsme se pokoušeli tomu pánovi vyložit, že řád FCI, platný pro
evropské a světové výstavy, uvádí ve formulaci pro chovatelskou
skupinu "minimálně tři jedinci"
a že je jejich francouzskému předpisu nadřízený. Jenomže človíček ve
žlutém saku vyskakoval, dupal, mával katalogem a tlačil
nás z kruhu ven. Mezitím dorazila ještě skupina se čtyřmi malými knírači
z Ruska a paní Podzemská s pěti shih-tzu. Atmosféra začínala houstnout,
protože se nezadržitelně blížil nástup skupin na plochu a neústupný
pořadatel
si přizval na pomoc asi tak trojnásobně většího kolegu. Schylovalo
se k pěkné mele. Jirka Pospíšil byl připraven, že když bude nejhůř,
tak nenastoupí, ale nechtěli jsme sami uhnout ani o píď. Přece si nenecháme
pokazit půlroční přípravy! Záchrana v poslední vteřině hodiny
dvanácté se objevila v podobě RNDr. Petra Dvořáka, šéfredaktora Světa
psů a zkušeného mezinárodního rozhodčího. Přišel se podívat, kdy
nastoupíme a vkročil právě do líté bitvy o účast "nadpočetných
skupin" v soutěži. S pánem diskutoval jen krátce a vzápětí už
ho před sebou sunul k tribuně rozhodčích, kde seděl prezident FCI
pan Müller. Jen oba pánové zmizeli, začal nástup skupin! Před námi
pořadatel jako hora, úzký průchod a v nás pevné odhodlání
nastoupit ve čtyřech. Chvíli času pro rozložení sil jsme získali tím,
že jako první nastupovala velká plemena II. skupiny FCI a "mrňata"
byla připravená až na konci. S ubývajícím počtem skupin v přípravném
kruhu nám docházel kyslík a předpokládám, že jsme všichni tiše pracovali k infarktu. Kde se vzal, tu se vzal, vběhl onen žlutý mužík
do kruhu, zvesela rozhazoval rukama a krčil rameny, jako že se tedy nedá
nic dělat a že můžeme jít. Jestli jste v Čechách zaslechli tou
dobou strašlivou ránu, tak to byly kameny, které nám spadly ze srdce. Cesta je
otevřená, jdeme do jámy lvové. (Pane doktore Dvořáku - Děkujeme!) Před námi nastupují bílí královští pudlové. Jsme
seřazení za sebou
v úzké uličce a jak postupujeme ke chodu na plochu, slyšíme hukot
publika a hlas francouzských moderátorů. Už téměř vidím na plochu.
Naše čubinky jako by polil živou vodou. Geska
sama zvedá ocásek, za
ní stepuje Eyllin, Fanynka pozorně staví ouška a Ellie vyhlíží
zezadu, kdy už půjdeme. Pudlové vbíhají do světel reflektorů. Obracím se k naší
skupince s posledním povzbuzením. Už se k nám otáčí moderátor a z
druhé strany pořadatel,
kteří nás vyšlou do evropské soutěže. Oba na nás zůstávají
evidentně překvapeně hledět a prohlížejí si skupinu od hlavy až k patě. Pak se na
nás konferenciér ze široka usměje a gestem ukazuje, že jsme jedničky
a že nám drží palce. Hlásí čínské chocholaté psy.
Vybíhám z uličky první a skupina "jako jeden muž" za mnou. Hala jen zašumí Áách a kdosi po
mé pravici začne tleskat. Přidají se i další diváci,
takže přes halu běžíme se slušným aplausem. Soustředím se jen na
to, abych našla skupině ideální místo a už si klekáme
k holčičkám. Vedle nás rovná shih-tzu paní Podzemská
a za ní se řadí další a další. Zabíráme prostor kolem celé haly. Přes
stupně vítězů uprostřed haly chvíli nevidím na rozhodčí. Až za moment
zahlédnu menší paní v červených šatech. Na dálku moc nerozeznám
tvář,
ale není mi nijak povědomá a jistě nepatří mezi třicátnice. Nastupující skupiny
sleduje velmi pečlivě.
Doufejme, že se nám příchod povedl. Jakmile se plocha zaplnila, paní rozhodčí si jde každý tým prohlédnout zblízka. Holčičky
jsou přesně vyrovnané, hlavičky
nahoře a já jen po očku kontroluji, jestli nám neutekla žádná maličkost.
Paní
rozhodčí se u nás, stejně jako u ostatních, zastavuje a zřejmě
posuzuje vzhled celé skupiny. Jestli nám teď štěstí nepřeje, tak už
máme naší účast za sebou. Zanedlouho začíná rozhodčí gestem vybírat
finalisty. Ó jé - samí
velikáni. A také naši sousedé pudlové! A my! A ještě shih-tzu. Stavíme
se do řady a pořadatelé s námi ještě dvakrát různě šíbují po
ploše. Tu ke středu, tu ke stěně. Paní rozhodčí skončila svůj
první výběr, ostatním děkuje za účast a finalistům dává pokyn k
oběhnutí haly. Vyrovnáme se a vybíháme tak, jak jsme
nacvičili. Paní
rozhodčí zužuje svůj výběr na posledních, tuším osm, skupin. Každá
ze zbylých předvede samostatně pohyb tam a zpět. Vztyk,
"Pochodem vchod!", "Čelem
vzad!" a už jsme zpět u paní rozhodčí. Poděkuje pokývnutím
hlavy a věnuje se "šicinkám". Uff, uleví se nám. Neudělali
jsme chybu a obrat nám vyšel dokonale. Ještě kus pohybu po ploše,
neboť si pořadatelé přejí, abychom stáli na dohled tribuně rozhodčích.
Překlušeme po hale již osvědčeným způsobem a zaklekneme. Teď se
rozhodne.
Rozhodčí jde k moderátorce a bez jediného
pohledu k nastoupené řadě skupin hlásí své rozhodnutí. Hudební
virbl a: "Třetí místo královští pudlové". Naši sousedé
po levici běží s jásotem na stupně. Druhé
místo: shih-tzu. Skupina paní Podzemské po naší pravici zajásá, voláme
na ně blahopřání a už také směřuje na stupně. Zato nám zhasly
naděje. Dvě skupiny v našem sousedství, obě z IX. skupiny FCI a obě
krásné - to je konec našich nadějí. Určitě zvítězí nějaké velké
plemeno z II. skupiny FCI. Přesto se z postoje ani nehneme. Kolem nás je podivné prázdno
po obou šťastných týmech. Sympatická moderátorka do třetice naslouchá paní
rozhodčí. Pak se obrací s úsměvem ke skupinám, vybíhá do prostoru
haly a
volá: "Já už to vím! A já to ještě neřeknu". Napíná
publikum a nechává zahrát kus populární melodie pro vítěze. Trýzeň
plná nejistoty pokračuje. "I tenhle finálový výběr je ohromný
úspěch", utěšujeme se tiše s Petrem. Nehnutě držím Gessi, dívám
se před nás na dvě skupiny na stupních a hlavou mi najednou proletí
nevyřčené přání směrem k moderátorce: "Prosím tak už to řekni.
Řekni, že jsme vyhráli. Prosím, řekni čínští naháči!" "A vítězem se stává
skupina...",
udělá moderátorka dramatickou pauzu, "Chinese crested!", vykřikne najednou a hala i
my vypukneme v jásot. Téměř okamžitě máme s Markétou oči plné
slz. Nesnažíme se je zadržet. Vstáváme a vydáváme se, letos podruhé, na čestné kolečko vítězů
po obvodu celé haly. Diváci tleskají a my jim máváme své poděkování
za přízeň. I
tohle
naprosto neuvěřitelné vítězství se stalo skutečností. Po světové výstavě v Amsterdamu jsme ve stejném roce zvítězili i na
evropské výstavě v Paříži. Dnes
mohu bez váhání napsat, že takové dvojité ocenění zaručeně žádná
česká chovatelská skupina dosud nezískala a intenzivně ověřujeme,
jestli náhodou nejde o primát i v rámci FCI. Stavíme holčičky na
stupně vítězů pro fotografy. Jako naschvál si od nás zprava stoupnou
trubači a během fotografování vytrubují fanfáry. Nikdy jsem si nepřála
víc, aby už byl konec! Psi na stupních se plaší z nečekaného
rámusu a klid na focení nastane, až když "červení mužíci"
slavnostně odejdou.
Děkujeme paní rozhodčí (její jméno dopátrám až s pomocí fotek a
internetu), Jirka bere do ruky pohár evropské slávy své chovatelské
stanice a stejně elegantně jak jsme přišli, i s potleskem, odcházíme. Čeká
nás další fotografování, ale najdeme si chvilku i na vzájemné objetí
a blahopřání. Pak už chvátáme k našim věcem, protože se
Lenka s Cennem Modrý květ chystá do finále IX. skupiny FCI. Bohužel
pan Schemel jí mezi finalisty nevybral. Máme stále pusy od ucha k uchu
a štěstí z nás svítí na dálku. Nikdy bych neřekla, kolik lidí si
za námi vzápětí najde cestu, aby nám přálo k úspěchu. Někteří
se hlásí jen proto, že jsou z Čech, jiní proto, že nás znají a
celou dobu nám fandili. Blahopřejeme
si i s paní Markovou, která vyhrála s pudly v párech a zahájila skvělé
"české finále", i s paní Podzemskou, která spolu s námi předvedla
sílu českých chovatelů v kategorii chovatelských stanic. Z Prahy nás
bombarduje prostřednictvím SMS Jitka Hořáková, která, jak se později
ukáže, začala naše vítězství slavit už v 17. hodin. To jsme ještě
nebyli ani v přípravném kruhu! Přes své dokonalé tušení se dožaduje
zprávy, jestli jsme opravdu vyhráli a my jí můžeme sborem přes
telefon poděkovat. Píšeme i Jirkově manželce Haničce, která
nám držela palečky v Praze mezi ostatními modrokvětními holčičkami,
i dalším blízkým ze seznamu přátel a kamarádů. Díky mobilním
telefonům se náš výsledek dostane do Čech i do světa rychlostí
blesku. Já osobně jsem přesvědčená, že zpráva doletěla k mnoha
lidem ještě dřív, než jsme se my dostali ze stupňů vítězů! Snad jen
jediná skvrnka na kráse se našla. Mezi všemi různými vlajkami pod
stropem haly chyběla ta naše - česká. A že jsme se jí nahledali!
Jako natruc pořadatelské nepozornosti se poprvé v historii stane vítězem
Best in Show kerry blue terrier české majitelky paní Neduchalové. Po
skončení Best in Show ze skupin FCI jdeme potřást rukou vítězce a v klidu
vyfotografovat holčičky na stupních vítězů. Takhle už se bohužel
nikdy nesejdeme, protože Ellii a Eyllin čekají příští rok mateřské
povinnosti.  K
našemu překvapení sejde z tribuny rozhodčích prezident FCI pan Müller
a jde nám osobně blahopřát. Vyjadřuje obdiv jednotnosti fen, souhře
skupiny i výběru oblečení a gratuluje chovateli k dvojnásobnému
prestižnímu úspěchu v letošním roce. Přeje nám také prezident
slovenské kynologie pan Štefík a dožaduje se slibu, že přijedeme příští
rok do Bratislavy, samozřejmě přijde
i prezident francouzské pořadatelské organizace. V usměvavé atmosféře
přiběhne i rozhodčí z kruhu od čivav s dotazem, jestli si na něj
pamatujeme, protože on je pyšný, že jsme v jeho kruhu trénovali! Nám
neznámá elegantní dáma, s vystupováním pravé angličanky, velice
oceňuje naší "choreografii" i skvělé oblečení a říká,
že jsme mezi ostatními působili jako "zjevení", z něhož
byla naprosto unešená. A další a další gratulace i pohlazení u srdíčka.
Ještě vzniknou fotografie skupiny i holčiček v "modrokvětních"
svetříčkách, které skupině upletla a darovala Markéta, naposledy se
rozhlédneme po setmělé hale a teprve pak na nás dolehne únava z
celodenního vypětí. Ani tak nám nechybí humor a padají vtípky na téma,
jak najednou Čechům leží celá Paříž u nohou, jak se z našeho úspěchu
ohnula Eiffelově věži anténa a jak teď přijdou do módy naše střihy
soutěžních šatů! Tak se bavte a těšte s námi. Takový úspěch už
se nejspíš nikdy nebude opakovat! Poděkování
Přátelé, kamarádi, příznivci a fanoušci - děkujeme vám všem, kteří jste nám drželi
palce, fandili a věřili nám. Asi bychom vás nedokázali vyjmenovat a
mnohdy o vás ani nevíme, protože třeba jen čtete internetové stránky a
nikdy jste nám o sobě nedali vědět. Děkujeme vám za to, že se spolu námi
dokážete upřímně radovat z úspěchu.
Chovatelská stanice
Modrý květ - stručná faktografie soutěžících (zleva doprava):
Ich. Gessi Modrý květ (* 2.6.2000), 5x champion, 3x BIG,
28x
BOB, 21x CACIB ...
(Ich.
Gingery´s Krimson N Clover x Etna Sasquehanna), maj: Ing. Libuše
Brychtová (ch.s. z
Haliparku)
Ich. Eylin Modrý květ (* 12.7.1999), 2x champion, BOB,
5x CACIB, Evropský vítěz 2002....
(Ich. Gingery´s Krimson N Clover x Ich. Beggy Modrý květ),
maj. Lenka
Fritschová (ch.s. Pupo-Haichi)
Ich. Francesca Modrý květ (* 25.11.1999), 2x champion, 1x res.
BIG, 5x
BOB, 4x CACIB ...
(Ich. Moonswift Prince Dante x Ich. Bára Modrý květ),
maj. Ing. Markéta
Chrtková (ch.s Prague
Limit)
Ich. Ellie Modrý květ (* 12.7.1999), 3x champion, 5x BOB, 5x CACIB
...
(Ich. Gingery´s Krimson N Clover x Ich. Beggy Modrý květ),
maj. Jiří
Pospíšil (ch.s. Modrý květ) P.S.
Fotografie skupiny Modrý květ vyšla v časopisech:
Svět psů, Pes přítel člověka, Pies (Polsko), Les Chiens (Francie -
na titulní stránce! - foto ZDE)
Byla umístěna na webech v ČR, v Maďarsku, v Jižní Americe ... Kennel
"Modrý květ"
Jiří Pospíšil
Jedlová 3
CZ-182 00 Praha 8
Czech republic
Telefon domů: 00420/ 286 880 522 (Privat)
Telefon zam.: 00420/ 224 220 213, Mobil: 00420/ 777 648 312
e-mail: modry.kvet@seznam.cz
www.modrykvet.zde.cz 15.11.2002-
text: L. Brychtová, foto: ing. Brychta |