![]() |
Ptáte se proč? |
|||||||||
|
||||||||||
(Vyšlo v Ročence Psa přítele člověka 1999)
Seděla jsem u odpolední kávy, užívala si poměrně vzácnou chvilku volna a pak mě
to napadlo. Otevřela jsem skříň, ve které mám kromě hromady j Do mých vzpomínek mezi hromadou časopisů začíná hustě pršet a déšť buší přes střešní okna svou „Ódu na radost“. Protože moje domácí otravování na téma: „Chci psa nebo jezdit na koni“, nebralo konce, ba dokonce intenzivně narůstalo, padlo zanedlouho rázné rodičovské rozhodnutí. „Žádný kůň, žádný pes. Půjdeš do tanečních. Snad tě ty nápady přejdou.“ Kdyby rodiče tušili vývoj věcí příštích, pravděpodobně by mě do tanečních raději nezapsali. Nemusím vám asi vykládat, že první testovací otázka pro většinu tanečníků byla, zda má psa a jakého. V případě kladné odpovědi následoval postupný rozvoj křížového výslechu a tanečníci se tak třídili na perspektivní a neperspektivní. Po dvou letech mého vcelku úspěšného účinkování na tanečním parketu se stalo to, co se stát mělo. Při nácviku předtančení a nesčetných vystoupeních jsem se seznámila v tanečním klubu se svým budoucím manželem. Ten nejen že psa doma měl, ale byl i ochoten tolerovat a dokonce vydatně podporovat mé nadšení pro milované čtyřnožce. Po čase mi představil svou maminku, onu zmíněnou paní z fotografie ze „Psa“, a také Bobinku, dvanáctiletou malou pepřatou kníračku, která si u Brychtů užívala zaslouženého psího důchodu po letech práce u celníků a na letišti při hledání drog. Díky manželově mamince, jejím zkušenostem a bezmezné lásce ke psům, jsem co 17leté mládě byla bez skrupulí poučena, jak to mezi pejskaři chodí. Ve své tehdejší naivitě jsem nemohla uvěřit v pravdivost jejích vyprávění. O ještě černější skutečnosti jsem se přesvědčila na vlastní kůži až o pár let později a dnes mohu její výroky do puntíku podepsat, ba i něco navíc přidat! Další výraznější změna v mém životě nastala úderem dosažení
plnoletosti, kdy mi zdaleka ještě ani ne nastávající manžel půjčil peníze na prvního psa -
malou kníračku pepř a sůl. U mých rodičů nebylo přijetí „dárku“ právě idylické. Zřejmě
odpovídalo momentu překvapení z absolutní nepřipravenosti na nového člena rodiny a dnes já
sama takovou cestu prosazení psa do domácnosti všem vymlouvám. Z nekompromisní nabídky: „Buď
pes nebo ty“, jsem zvolila variantu třetí. Obě. Během pár dnů jsme se stěhovaly, já i Afra
Stajika, do nového domova. A znovu pomohl časopis Pes. Zkušenosti Déšť za oknem zesílil, mraky houstnou, žene se bouřka. Musím rozsvítit, abych na další čtení mírně zažloutlých stránek viděla. Ve vzpomínkách se ještě musím vrátit až do roku 1981, kdy mě v jednom z čísel Psa zaujal rozsáhlý článek o plemeni Cavalier King Charles španěl. Plemeno se mi na první pohled zalíbilo a zájem o něj mě časem přivedl i k jedné z významných chovatelek, později do chovatelského klubu a ještě o něco později i do klubového výboru - do party vynikajících lidí, kterých si dodnes nesmírně vážím za všechno, co dělají s láskou a nasazením pro své členy a především pro své plemeno. Souběžně se studiem vysoké školy ekonomické a funkcí organizačního referenta ve výboru pražské pobočky klubu chovatelů kníračů jsem stihla jedno období dokonce pracovat pro oba zmíněné kluby. Nutno říci, že zatímco u kníračkářů se jakékoliv iniciativní návrhy těžce prodíraly k realizaci, u kavalírkářů našly pochopení a podporu okamžitě: „Jsi mladá, tak dělej“. Se svým nadšením pro kynologii jsem dohnala málem k infarktu i nejmenovaného docenta na VŠE. Všechny moje počítačové programy vypracované v rámci povinných cvičení v oboru informatika byly tematicky zaměřeny na kynologii. Hodně spolužáků si pamatuje, jak velevážený pedagog řádil když zjistil, že místo ekonomických veličin statisticky vyhodnocuji počty psů, můj speciální expertní systém pomáhá volit vyhovující plemeno a místo nákladů na výrobu počítám náklady na držení psa. Ještě dnes se slyším oponovat: „Ale pane docente, já budu kolem psů něco dělat vždycky“. Sametová revoluce a kádrové změny nejen na VŠE mě zachránily od vyhoštění ze školy pro znevažování oboru. Jen diplomovou práci jsem o psech opravdu napsat nemohla. Otevřený vztah členů výboru chovatelů kavalírů k mladým lidem a důvěra, kterou ve mně vložili mi umožnila, abych byla v roce 1993 zvolena za člena prezidia Sdružení kynologických klubů. Současně jsem na základě své odbornosti inženýra informatika i vybavení vlastním moderním počítačem byla pověřena vedením plemenné knihy psů SKK. Bylo mi čtyřiadvacet, vypadala jsem na šestnáct, a začal se mi plnit životní sen. Za oknem zahřmělo a blesk na chvíli osvítil místnost. Mohu nerušeně a beze spěchu pokračovat ve svém vzpomínání. Mezi tím, v červenci 1991, po ukončení VŠE a rok po svatbě, časopis Pes přítel
člověka zasáhl do mého života snad nejvýrazněji. Vyšel v něm totiž úplně první inzerát
na štěňata čínských chocholatých psů a já na něj v náhlém hnutí mysli okamžitě
odepsala. Teprve po odeslání dopisu jsem ležela ve „Psech“ mnoho ročníků pozpátku a hledala
informace o naháčích vůbec a o čínských chocholatých psech zvláště. Faktem zůstává, že za
tři týdny jsme s manželem vezli ze Slovenska domů štěně Ke svému překvapení jsem ve starých číslech Psa našla mimo jiné i řadu zmínek o lidech, vedle nichž momentálně pracuji a věřte, často je to čtení opravdu zajímavé. Někdo se nezměnil ani po takové době, dál chová či vystavuje psy s láskou, čistými úmysly a celým srdcem, někdo se naučil intrikařit, pomlouvat, zastírat zájmem o psy své komplexy a honit se za jakousi pofiderní mocí. Nevěříte? Udělejte si volné odpoledne a zalistujte stránkami. Jistě i vy najdete mnoho pozoruhodného. A možná nemusíte hledat tak daleko. Postačí třeba posledních osm let. I tady najdete hodně o tom, jací jsme. Padají kroupy, temnou oblohou létají blesky. Dívám se ven a na obzoru zahlédnu sluneční paprsek, prodírající se mezi mraky. Bouřka určitě zanedlouho ustane. Napadá mě, že možná i dnes čte tyhle stránky jedenáctiletá dívka, která moc touží po psím kamarádovi a pro kterou se kynologie stane v budoucnu životním koníčkem a možná i zaměstnáním jako pro mě. Moc bych jí to přála. Po své vynikající zkušenosti z klubu chovatelů kavalírů se snažím být pozorná k nápadům mladých lidí a nepřehlédnout toho, kdo chce pro psy jen to nejlepší. Dát šanci je velmi důležité. Třeba právě tenhle časopis a tuhle stránku bude za dalších dvacet let držet v ruce někdo, komu ovlivnil život tak, jako mě. Mraky se přehnaly, vysvitlo sluníčko. Zdá se mi, že dlužím dvě poděkování. Jedno je osobní a patří všem, kdo mi jakkoliv pomohli k tomu, že se mohu naplno věnovat svému životnímu koníčku - psům. Druhé poděkování patří těm, kdo jakkoliv přispěli ke vzniku kteréhokoliv čísla Psa přítele člověka. Je to poděkování především nesčetným psiskům, psům i pejsánkům nejrůznějších ras i velikostí, pak chovatelům a majitelům, čtenářům, pisatelům a tazatelům, rozhodčím, funkcionářům, veterinářům, fotografům, grafikům, redaktorům, vydavatelům a řadě nejmenovaných lidí i lidiček. Každý z nich zanechal stopu v někom dalším z nás. Přeji vám hodně sluníčka nejen v létě a nejen na obloze. A kdyby náhodou zapršelo, víte, do čeho se můžete pustit. Ať je vám s vašimi pejsky a se „Psem – přítelem člověka“ i nadále dobře. Ing. Libuše Brychtová |
||||||||||
![]() |