Kontakt: ing. Libuše
Brychtová U Malvazinky 8 150 00 Praha 5 Mobil: +420 603 232 067 Email:libab@nahaci.cz
|
Většinu našich
psů znáte jen z výstav nebo z fotografií. Já bych vám je
chtěla představit o něco podrobněji a také víc osobně. Přála bych
si, abyste se na ně dokázali podívat jako na naše skvělé kamarády,
kteří jsou pro nás stálým zdrojem inspirace i formou odpočinku a
relaxace. Jeden každý z nich je neopakovatelnou psí osobností s
jedinečnými vlastnostmi, pro které ho máme rádi.
Arníkův
syn, pejsek, kterého mám ve spoluvlastnictví s jeho chovatelkou Václavou
Nohejlovou, se jmenuje Akim a říkáme mu Akísek, Akimek, Akimík, Akulík
nebo Akimáček. Do naší smečky se zařadil sám a skoro bych řekla,
že i z vlastního rozhodnutí.
Akima jsem
poprvé viděla na kontrole „A“ vrhu Hvězda z Podmok, tedy ve věku
necelých osmi týdnů. Štěňátka z tohoto vrhu mě nesmírně zajímala,
protože se jednalo o první potomky našeho Arnyho s fenkou Cety Modrý květ,
a o jeho první potomky vůbec. Pět štěňátek, tři naháčči, dvě
labutěnky (dva osrstění psíci, jedna nahatá fenka a dva nahatí
kluci) mě dost nadchlo. Snažila jsem se být přísně objektivní, ale
dvě štěňata si mě, jak se říká, ihned koupila. První byla nahatá
fenka Amanda, která si svou roztomilostí a zajímavým rozložením tmavých
skvrn podmanila kde koho, a druhý byl nahatý Akim. Už v necelých
dvou měsících bylo evidentní, že z něj bude kluk jako buk. Pevná
kostra, silné končetiny, hluboký hrudník, krásná hlava s nezaměnitelným
výrazem psa a dostatečné sebevědomí. Oběma jsem předpovídala skvělou
budoucnost. Amandu si vzala Hana Čtyroká a myslím, že nemůže
litovat, neboť fenka má velmi pěkné výstavní úspěchy a hodně se líbí.
Akimek měl na první pohled méně štěstí. Stále se pro něj nedařilo
najít vhodného majitele a tak zpočátku nechtěně zůstával doma u své
chovatelky.
Moje druhé
setkání s Akimem proběhlo u příležitosti natáčení pořadu
Miláčci pro TV Prima. Napadlo mě, že by pro diváky mohlo být zajímavé
vidět vedle sebe otce se synem a dohodla jsem se s jeho chovatelkou,
že mi, ani ne čtyřměsíčního, pejska půjčí sebou do studia. Protože
chovatelka neměla čas být na natáčení s námi, přivezla mi ho ráno domů
a odchvátala do práce. Čekala jsem, že štěně bude z nového
prostředí rozpačité a trochu jsem se obávala, jak dopadne jeho setkání
s tatínkem. Jenomže Akim mě hned napoprvé překvapil. Ničeho se
nebál, po bytě se pohyboval, jako by k nám odjakživa patřil a s Arnym
byli v mžiku jedna ruka. Psík bez problémů chodil na vodítku,
které viděl ten den vůbec poprvé, vyvenčil se téměř na povel a i
ve studiu se choval jako zkušený přeborník.
Kromě toho všeho
rostl evidentně do krásy. Byla jsem z něj unešená. Chovatelce
jsem ho vracela s tím, že jestli ho prodá někomu, kdo nebude jezdit na
výstavy, bude to strašná škoda a já budu ronit krokodýlí slzy.
Chovatelka shlédla Miláčky a Akim zůstal definitivně doma v Podmokách.
Během
podzimu 2000 jsme se s Vendulou Nohejlovou domluvily, že si psa
vezmeme do spoluvlastnictví. Já mám na starosti jeho výstavní kariéru
a Vendula zimní a mezivýstavní péči. Od jarní výstavy v Brně
2001 bydlí Akim střídavě u nás a střídavě doma podle toho, zda
zrovna jsou či nejsou výstavy. Nemá se stěhováním žádný
problém. Stejně radostně vítá nás jako Vendulu s Petrem a s malým
Filípkem, stejně
v pohodě se zabydlel v Praze i v Podmokách. Postupně se
stal výtečným kamarádem Gesinky i Arnolda a jejich společné honičky
nezachytí ani blesková kamera. Jakmile to situace a prostředí dovolí,
pouštím je na volno. Obvykle následuje „letecký den“. Všichni tři
běhají po louce nebo v lese jako o život a neuvěřitelnou
rychlostí. Mnohdy se mi tají dech hrůzou, jestli některý z nich
nenarazí do stromu, nevletí do kopřiv nebo do bažiny. Jeden akrobatický
prvek střídá druhý a chocholky i ocásky za nimi jen poletují.
Když se mě
někdo ptá na největší zážitek, jaký s nimi mám, pak kromě
dojetí po vítězných výstavách popisuji i hon na vlaštovky ze sklonku
léta 2001. Úplně náhodou jsme při vycházce našli čerstvě pokosenou
velikou louku. Svítilo sluníčko, v dálce se schylovalo k bouřce
a nízko nad vonící trávou létaly vlaštovky, které lovily mouchy.
Nikde nikdo, široko daleko žádné možné nebezpečí a tak jsem pejsky
pustila. Vystartovali jako závodníci Formule 1 a následujících třicet
minut v plném trysku naběhali to, co jindy za měsíc. Černobílé
štěbetalky samozřejmě chytit nemohli, ale jako motivace k běhu
byli stěhovaví ptáčci nenahraditelní. Stála jsem uprostřed louky a
s údivem sledovala rej kolem sebe. Vlaštovky si totiž z mých
psíků začaly dělat legraci. Gessi se rozehnala za jednou, která jí
vyletěla před nosem. Řítila se přes louku, vrazila omylem do Akima,
který se chtěl přidat, ale nezvládl zatáčku a jak Gessi chňapla
naprázdno do vzduchu, jiná vlaštovka na ní udělala nálet a prosvištěla
jí těsně nad hlavou jako tryskáč. To ale neměla dělat. Geska se v mžiku
otočila a změnila cíl svého běhu. Chtěla za každou cenu dohnat
tuhle drzounku. Přidal se k ní Arny a v závěsu za nimi Akim.
Všichni tři ze sebe vydávali naprosto vše. Jenomže frnk, nad hlavou
jim v opačném směru profrčel jeden ptáček a hned potom ze zadu
jiný. Psy to leknutím málem porazilo. Jejich skupinka se rozdělila a
každý běžel za jedním z odvážných stíhačů. Gessi skončila v kukuřici,
Akim v roští a Arny na poli. Vypozorovala jsem, že nálety na naháčky
dělají zřejmě rodiče mladých vlaštovek, protože mláďata před
rozdováděnými pejsky přece jen nemanévrovala s potřebnou
jistotu. Jeden vlaštováček se trefil málem i do mě. Sedla jsem si do
trávy a dívala se na tři atletická těla pejsků. Po prázdninách
byli samý sval a měli dostatek síly i vytrvalosti. Nikdy jsem je neviděla
běhat s takovým nasazením. Lovecký pud udělal své a mě zůstal
v srdci neopakovatelný pohled na tři krásné šťastné a zdravě dovádějící
pejsky. Gessi mi v běhu
připomínala německého ovčáka. Na dlouhých úsecích se její tělo
s vydatnou silou natáhlo jako tětiva a před cílem se nakrčilo k
mohutnému skoku. Gessi přibrzdila, zakormidlovala ocasem a našpicovala
obě uši směrem ke kořisti. Hop a samozřejmě nic, protože vlaštovka
mávla křídly a byla o dva metry nad Geskou. Arny je v běhu hodně
silný, ale nechybí mu atletická elegance všestranného desetibojaře.
Díky delšímu formátu dosahuje vysoké rychlosti a je nesmírně mrštný.
Běhá plavně a s potřebnou dávkou lehkosti. Zato Akim, to je
sportovec. Když se dívám na něj, nejčastěji se mi vybaví nadupaní
koně z Velké pardubické steeplechase. I Akimův běh je plný poctivé
síly. Do pohybu dává všechno a svaly na něm jen hrají. Pohybem krku
si pomáhá v namáhavých úsecích a nohama pravidelně tepe zem.
Kdyby byl koněm, určitě by z něj byl skvělý steepler. Dohromady
jsou sehraným týmem, který se výborně doplňuje. Kde nestačí Gesinčina
dámská mrštnost, tam nastoupí Arnyho gymnastika a rychlost a kde nestačí
ani to, nastoupí vytrvalec Akim. Čínští chocholatí psi jsou ve volném,
svobodném pohybu to nejkrásnější, co jsem kdy viděla. Chocholy na
hlavách i ocasech za nimi vlají vzduchem a ponožky na tlapkách zdůrazňují
každý jejich pohyb. Nádhera, dokonalost, estetický zážitek. To jsou
naháčci.
Ale abych se
vrátila ještě k Akimovi. Jeho specialitou je výstavní předvedení.
Jen chvíli mi trvalo než jsem zjistila, že se nejraději a nejlépe
vystavuje sám. Jen v prostředí, kde by ho mohl ohrozit jiný pes
nebo tam, kde je příliš ruchu, si ho beru takzvaně „na ruku“. Jinak dokáže stát na prověšeném vodítku, má rovný hřbet
i končetiny. Až ho uvidíte v kruhu, všimněte si práce jeho zadních
končetin v pohledu ze zadu. Je jen málo psů, kteří mají tak pěkně
rovné zadní nohy. Jeho druhé a třetí místo v IX. skupině FCI a další
pěkné umístění
mezi juniory rozhodně nebylo náhodné. Sama na něm, mimo jiné, vysoce
hodnotím „přenosnou“ a bezproblémovou povahu. Zatímco Arny je tu a
tam z ledasčeho nešťastný a Gessi o některých věcech moc přemýšlí,
Akim žije ve stylu: „To neřeš“. Možná bych si z něj měla
častěji brát příklad.
Díky přesvědčování
Jitky Hořákové se stal Akim nedílnou součástí mého výstavního páru,
který tvoří on a Gessi. Kajícně se přiznávám, že jsem v jejich
nějaké lepší umístění ani trochu nevěřila. Vždyť jezdíme téměř
výhradně po zahraničních mezinárodních výstavách, kde bývá
pekelná konkurence. Ale jak se zdá, Akim s Geskou mají tajný
recept na úspěch. Většinu svých dosavadních společných účinkování proměnili ve finálová umístění,
nad čímž mi zůstává rozum stát. Ale asi si budu muset zvyknout, že
pár, v němž mají oba jedinci z předchozího posouzení v kruhu
ocenění CACIB, může stát na stupních vítězů i společně. Mám z toho
radost především proto, že je číňánky z České republiky
zase někde vidět.
V tuhle
chvíli jsem zvědavá, jaké potomky bude jednou Akim mít. Nevěsty už
se k němu hlásí a tak zřejmě nebude trvat dlouho a i o jeho
kvalitách plemeníka, budu něco vědět. Tak se přijďte podívat zase
na jeho stránku a určitě se o něm dovíte víc.
|